Cesta na Východ

Je krásné jaro a čas vyrazit na dovolenou. Vloni jsme uskutečnili cestu na sever do norska a letos volba padla na východ a to na Ukrajinu, kde jsme uskutečnili týdení trek po Karpatech.

Vyjeli jsme v pátek odpoledne se spožděním, kdy přijel promě Žaba a v autě už měl Sebastiána s Gošou a vyrazili jsme směr Hranice na Moravě, kde jsme vyzvedli Peťku aby jsme byli kompletní. Večer jsme vyjeli z hranic a jeli jsme přes moji rodnou Ostravu a dále pak na polskou stranu. Jeli jsme přes významné polské Katovice a Krakov, které mají historycký význam. Kolem čtvrté hodiny ranní jsme překročili polsko-ukrajinské hranice. Trochu jsme měli obavu, že nás tam budou dlouho kontrolovat, ale naštěstí to dopadlo dobře nic moc nekontrolovali, jen si letmo prohlídli kufr a to bylo celé. Během cesty se nic zajimavého nestalo jen bych se zmínil, že nás v určitém úseku neustále předjížděl autobus a mi zase jeho. Tak to bylo tak trochu pro zasmání.

Naše první zastávka vedla do města jménem Lwow, kde jsme přijeli kolem sedmé hodiny ranní. Seba,který zde už jednou byl vroce 2007/8. nás provedl části města. Nahlédli jsme do dvou otevřených kostelů, kromě jednoho, kde jsou fresky, ale ten byl bohužel ještě zavřený, ale měli jsme možnost do něj nahlédnout při zpáteční cestě o které se vzávěru tohoto článku zmínim. I když jsme zde pobyli jen nepatrnou část dne měli jsme možnost si prohlédnout archytektonické skvosty tohoto historyckého města a města, které kdysi bývalo městem polským. Když jsme odjížděli z města zastavili jsme se na vojenský hřbitov, kde jsou pochováni padlí vojáci jak s polské tak s ukrajinské strany a měli to velmi důstojně postavené a udržované. Pak jsme jen už uháněli do osady jménem Bystrycia a ve staré mapě jsme se dozvěděli, že název byl Rafajlowa, kde byl náš výchozí bod pro náš týdení trek. Cestou jsme se párkrat zastavili na odpočinek.

Během jízdy jsem si všímal okolní přírody a když jsme se přibližovali blíž a blíž tak také jak vypadají okolní vesnice či málé městečka, kterými jsme projížděli. Musím říci, že jsem měl pocit jak jsme projížděli určitými místy jak kdybych se najednou ocitl několik desítek roků spátky. Je jaro když projíždíme touhle krajinou a abych taky řekl něco pozitivního a zajimavého. Příroda kolem je velmi pestrá, barevná, míjeli jsme krásný dřevěný kostel ze zlatou kopulou. Vyděl jsem i na cestě povoz s koňmi snat čtyřikrát, kolem samé louky a pole. Když jsme byli skoro v Bystryci cesta byla tak rozbitá všude samé díryŽaba musel kolem nich neustále kličkovat a musel jet velmi pomalu a tuším, že to byl 40 km úsek, který jsme tak jeli. Kolem byly samé dřevěné domy a bylo vidět jak jsem si z auta všímal, že se zdejší lidé snaží tyto chalupy postupně opravovat. Bylo zajímavé, že nikde nebyla posekaná tráva až na dvou místech.

Zastavili jsme se u jednoho obchůdku, kde nás potkal a dal se snámi do řeči jeden ukrajinec, který trochu mluvil čeky, protože kdysi pracoval v České republice a přes svého známeho nám v osadě, kde mířime domluvil, že by jsme mohli u něho v zahradě nechat auto. Když jsme přijeli na místo už na nás čekal a tak jsme k němu do zahrady dali auto. Nabali jsme si každý ruksak a v podvečer jsme se vydali na naši první tůru. Prošli jsme až na konec osady, příležitostně jsem fotil a za potokem na jednom pěkném místě jsme za kempili. Sem tam byly ještě přeháňky, ale nebylo to už tak strašné něž jsme vyšli. Seděli jsme pod smrkem, kde po vidatné večeři jsme hráli karty.  Než byla tma projelo pár aut s kulatinou a prošlo stádo krav. Tak to bnyl náš první den a večer.

Den třetí

Když jsme ráno vstali, bylo krásné počasí a hned co jsme se nasnídali vydali jsme se konečně do hor. Hned na začátku jsme chtěli řeku někde přejít suchou botou což se nepodařilo. Museli jsme se zout a boso opatrně přejít řeku. S těžkým baťohem mi to šlo trochu hůř ještě když byl velký proud vody, ale nakonec jsme všichni zdárně přešli a hlavně nikdo se nenamočil. Bylo to takové příjemné spestření. Nabrali jsme ještě vodu a pak už jenom stoupali výš a výš. Šli jsme strmým smykem, který byl velmi rozbahněný a v jednom místě jsme dokonce narazili na čtyřkolku, která se zde proháněla. Pak následovalo už příjemnější cesta ve smyslu, že už byla cesta spíše kamenitá a po bahně nebylo ani památky. Prošli jsme kolem jedné staré chalupy a za chvíli se před námi začali otevírat krásné hory a louky. Misto, kde jsme vystoupali se jmenovalo Ploska a byli jsme ve výšce 1363 m.n.m. V dáli jsme viděli starou až neosídlenou osadu, kde bylo pár rozbořených chalup a jedna nová, která byla teprve v základech a taky byla celá se dřeva. Páslo se zde krásné stádo koní. Chvíli jsme na tomhle krásnem místě zůstali a pozorovali zdejší krásu. Sešli jsme kousek níž a našli místo, kde jsme přenocovali. Dnes večer jsme i poprvé zavařili na ohni.

Den čtvrtý

Když jsem ráno vyšel ze stanu nestačil jsem se divit. Byl čerstvě napadaný sníh byl to jen nepatrný poprašek, který během dne roztál. Bohužel nám zapršelo a ten den jsme se rozhodli, že nepůjdem dál a zůstanem zde. Chvíli jsem si ve stanu zdříml a odpoledne jsme hráli černého kota a žolíka o sto šet. Počasí se na večer umoudřilo a společně jsme ho strávili u ohně, kde jsme se dobře bavili a také vypili něco ostřejšího.

Pátý den

Byl přijatelnější a rozhodli jsme se, že budem pokráčovat v cestě. Zašel jsem s klukama pro vodu, protože Seba den předem někde vdáli slyšel téc potok a tak jsem se vydali najít pramen, který jsme nakonec našli. Než jsme se všichni sbalili já jsem si trochu pospíšil abych si mohl napsat další své poznámky pro článek, který těť píšu. Seděl jsem na starém spadlém stromě respektivě to co zněho zbylo, Psal jsem a pozoroval jak se v téhle výšce, kde jsme byli rychle střídá počasí na hřebenech, které jsem tak obdivoval. Koněčně jsme se všíchni zvedli a vydali se do hor. Jak jsme tak stopali byl místy ještě sníh, který nestihl ještě roztát. Přešli jsme přes pár kopců, byly i mírné rovinky, ale jinak jsme stále stoupali výš a výš. Bylo to jak na počasí tak i na vzduchu cítit. Před konečným výstupem to byl pořádný pruťas a na jejím konci začala být zima, foukal vítr a začal padat sníh a přibíval. Když jsme postupně přicházeli na hřeben, mraky se točili o sto šest a chvílemi jsme viděli jak se všude kolem nás otevíraly a zavíraly hory a jejich údolí. Začali jsme se proplétat kosodřevinami, které byli už tou dobou zasněžené. Za chvíli jsme byli všichni totálné mokří včetně našich baťohu a nepomohli ani pláštěnky, které jsme na nich měli. Snažili jsme se jít stále po hranici a pár sloupku jsme ještě našli a pak už ani jeden. Našli jsme jen jeden, který jsem vyfotil, protože jsme byli na místě, které se jmenovalo Černá kleva a byli jsme ve výšce 1723 m.n.m. Museli jsme nakonec překonat dva nepříjemné hřebeny a na jejích konci jsme šusem sešli dolů, kdy na konci byl les a pod ním pěkné místo, kde jsme zůstali přes noc.

Byli jsme totálně mokří a celý večer jsme při rozdělaném ohni sušeli věci. Ještě předtím jsme, ale rozdělali stany, holky se šli schovat do stanu než jsme rozdělali oheň. Já jsem natahal z lesa dřevo a Žabovi se asi po čtyřiceti minutách podařilo rozdělat oheň. Bohužel začalo i chvílemi pršet, které přešlo do snežení. Hnet jak se rozdělal oheň tak jsme se všichni zahřáli a začali sušit věci kolem i nad ohňem. Přiznám se, že jsme měli i boty promočené. Seba přinesl svoji malou podložku ze stanu a vedle ohně jsem se Sebou boso na ní stáli a vedle jsme sušili boty. Dokonce jsem i zavařil i když jsem ze začátku nechtěl a asi půl metru od ohně byl čerstvě napadaný sníh a po chvilkách sněžilo. Prádo jsme úspěšně usušili a po třetí hodině ranní aspoň já jsem uléhal ke spánku.

Den šestý

Probudili jsme se do zasněženého rána a po té co jsme po snídali jsme se rychle sbalili a sestupovali níž do teplejších míst. Pokračovali jsme tedy v další etapě a zaplať pámbuch procházeli jsme už jenom lesním porostem bez kosodřevin, Prošli jsme kolem říček a řek a dokonce v jednom místě byl nehorázný nepořádek od lesní těžby, kde jsme nacházeli použité nářadí. Po čase jsme začali narážet na pár chatrčí a stádo krav a dokonce nás chvíli pronásledoval jeden býk. Důkaz toho, že jsme se podelší době začali přibližovat zpátky do civilizace. Cesty byly místy strašné byly velmi bahnité. Blížil se podvečer, bylo stále hezké a slunečné počasí a tak jsme začali hledat vhodné místo na spaní. Prošli jsme kolem pár luk a na jedné takové krásné jsme se utábořili. Chvíli se zde pásli jak krávy tak koně.

Den sedmý

Sedmý den se také vydařil, bylo hezké počasí a jak jsme tak seděli na tom rozpálenem paloučku nechtělo se nám jít dál a nakonec jsme tam zůstali tak dlouho, že jsme až později vycházeli na další štreku.Ještě předtím jsem seděl na paloučku a psal jsem si další poznámky a pozoroval ty krásné lesy. Procházeli jsme různými cestami, které jak jsme měli možnost za těch pár dní poznat byly velmi rozbité. U tohoto tématu bych se chtěl trochu pozastavit. Za tu dobu co jsem tam byli pršelo a jak jsem už psal cesty byly velmi rozbité a spousta neopravených dir byly zalité vodou, že se ani nedalo kde prokličkovat. Břehy byly místy také rozbité. V jednom místě jsme museli dokonce přelézt ohradu a jít kousek podel ní ( po trávníku), protože se nedalo po cestě jít. Dokonce jsme museli v jednom úseku jít po kulatinách a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Tohle jen svědčí otom, že zde pravděpodobně nefunguje tak jak u nás řekněme starost a povinost spravovat cesty, břehy, brody, koryta atd. Tak to jsem trochu odbočil, ale měl jsem potřebu se o tom zmínit. Začali jsme se přibližovat do míst, které už byly osídlené sem tam se začala objevovat chalupa. Došli jsme do osady Zahary (asi) a navštívili místní obchod, kde jsme si každý něco koupili. Po zelené stezce jsme stoupali výš a výš a procházeli kolem chalup a za chvíli byla shora vidět celá osada ze vším všudy pohled to byl velmi hezký. Byly vidět i krásné hřebeny a v některých místech byl i sníh bylo to velmi famozní. Před samým koncem osady bylo opravdu pár starých chatrčí a bylo zajímavé, že kolem nich byl vypálený porost. Vstoupili jsme do lesa a šli lesní cestou a v jednom místě bylo zajímavé, že kolem stromů byly cedule, ale texty jsme nepřečetli až na Sebu s Gošou, kteří trochu ovládali azbuchu a dočetli se aspoŇ jak říkali, že to byli názvy stromů a kdy zde byli dovezené. Podle různých přístřešku na které jsme cestou naráželi se zde pohybuje dost turistu. U jednoho takového altánku jsme chtěli přespat i dřevo jsem začal chystat, ale ostatní, kteří se šli podívat jestli není někde lepší místo a nakonec opravdu našli i z lepším výhledem. Byla tam jedna chalupa uzamčená a kolem venkovní posezení i s přístřeškem. A před ní byl opravdu překrásný výhled na hřebeny hor jejich některé zasněžené vrcholy. Spali jsme na verandě.

Den osmý

Ráno bylo opravdu krásné a teplé. Seděli jsme a snídali na paloučku před chalupou a dívali se na ty krásné hřebeny hor, které se před námi otevřeli a bylo vidět širokodaleko i pár fotek jsem udělal. Chtěli jsme vijít dříve což se nepodařilo a vyšli jsme až někdy kolem druhé či třetí hodiny. Nakonec jsme vyšli, museli jsme a stoupali aš na samý vrchol. Byl jsem překvapený, že převýšení nebylo vůbec velké bylo to takové mírné stoupání a ve výsledku nebyl vrchol daleko. Opět jsem se kochal a fotil. Uteklo to jako voda a byli jsme na vrcholu, kde jsme na chvíli poseděli a pojedli. Před sebou jsme viděli i nejvyšší vrchol jménem Sívud což je nejvyšší vrchol Gorgan tak jak jsem se dozvěděl od Sebi, který mi tenhle vrchol ukazoval. Po chvíli jsme se zvedli a pokračovali v cestě. Žaba šel s Peťkou první, já druhý a Seba s Gošou poslední. Začali jsme pomalu klesat a předemnou se začali objevovat naše známe kosodřeviny, které nám tak naložili v minulých dnech. Tentokrát však cesta kolem nich byla příjemnější. Nebyly zasněžené, byly suché, bylo bez deště a bylo krásné počasí téměř jasná obloha. Opatrně jsme kolem nich sestoupili a za chvíli jsme byli venku a vstoupili do lesa a šli stále kolem staré hranice a když jsme vyšli z lesa objevilo se před námi Sedlo legionářu (byla to louka). Jinak tenhle úsek se mi velmi líbil byla to až na Sedlo velmi příjemná trasa. Uprostřet byl velký pomník s křížem na počest padlých vojáku za první světové vojny. Udělal jsem pár fotek, přečetli pár jmen na pamětní desce a pokračovali dál. Cestou jsme potkávali stádo krav a bylo zajímavé, že krávy se zde volné pasou a k večeru samostatně scházeji ke svým salaším. Všiml jsem si, že lidi jim chodí i naproti jestli je stádo celé. Myslel jsem, že cesta už bude lepší, ale zmílil jsem se cesta byla opět rozbitá a rozbahněná a koryto řeky vypadalo tak jak si zrovna voda prorazila cestu. Cestou jsme míjeli pár chatrčí a potkávali lidi zkrátka jsme se přibližovali k civilizaci. Došli jsme do místa, kde bylo odpočívadlo a kde jsme poslední den byvakovali. Bylo tam pár laviček,  přístřešky a v jednom mistě jsme rozdělali oheň kde jsme zavařili.

Den devátý

Poslední den byl taky opět krásný, bylo slunečno a než jsem vylezl ze stanu bylo slyšet jak se krávy  ženou na pastvu. Chtěl jsem vilézt ze stanu, ale nakonec jsem si to rozmyslel, protože byla tam houpačka a zrovna přišli děti a šli se houpat. Po chvíli však odešli a já mohl vklidečku vyjít a chystat snídani. Ostatní jsem také postupně probudil. Aby toho překvapení nebylo málo přišel jeden pán s chlapcem a chtěl po mě cigarety, které jsem mu nedal, protože jsem nekuřák. Chtěl také naše láhve na vodu, které jsem mu pochopitelné odmítal dát do čeho by jsme pak si dali vodu my. A nakonec chtěl po mě holení a to jsem opravdu u sebe neměl. Takže ve výsledku odešel nasraný a bylo to na něm vidět. Po snídani jsme se vydali na poslední cestu a cílem bylo dojít k autu, protože naše putování se pomalu, ale jistě chýlilo ke konci. Prošli jsme celou Bystyci a bylo vidět, že zde bylo velmi živo a hezky i ňáke fotky jsem udělal. Zastavili jsme se ještě v místnim obchodě a utratili všechny hřuvny, protože se nevyplatilo je měnit zpátky jak mi moji přátele řekli. Tak jsme je utratili a koupili i něco domů. Došli jsme k autu, sbalili se a opustili toto krásné místo ve kterém jsme strávili celý týden a zamířili ke svým domovům.

Cestou jsme se zastavili ve městě Lwow, kde jsme navštívili kostel a jeho překrásné tapisérie, které jsme na začátku naši cesty na Ukrajinu neviděli, protože kostel byl ještě v ranich hodinách uzamčený. Pak jsme ještě cestou zašli koupit ňáke suvenýry pro své blízké. Ale úplně nakonec než jsme opustili město jsme zašli do super restaurace, kde nás zavedl Seba, který už tady kdysi byl. Opravdu se musím poklonit bylo to na úrovni. Při vstupu bylo zajímavé, že byly dvě umyvadla pro přicházející hosty a pak už si vzít jenom tácky a snat u pěti míst se podávalo menu v široké nabídce a každý si mohl vybrat to co chtěl. Já jsem měl tedy i spitím né, že bych se chlubil jídlo o pěti chodech a stálo mě to jen 105 hřiven.

Když jsme šli k autu bylo vidět, že město Lwow opravdu žije lidí bylo hodně (byla navíc sobota) a na náměstí hráli hudebníci. Byla to taková malá kapela, kde bylo pár mladých kluků, kteří hráli na moje oblíbené dechové hudební nástroje. Dal jsem jim do kufra moje poslední hřivný chlapci si to opravdu zasloužili hráli hezky. Můj sosed a kamarád Zbyňa, který dlouhá léta hraje a taky má kapelu by to určitě ocenil. Ještě jsme slišeli hrát dva kytarysty a to bylo z města Lwow už opravdu všechno a za tmy jsme tohle pěkné město pustili.

Skončilo naše týdení dobrodružství po Ukrajinských horách v pohoří jménem Gorgany. Počasí celkem vyšlo zažili jsme jak déšť tak sních tak i pěkné počasí,které jsme hlavně potřebovali. Udělal jsem dohromady jak jsem doma zjistil 498 fotek a kdyby byli ještě dvě byla by stoho krásná pětistovka.

Co říci na závěr jen to co často říkavám bylo to krásné a všem co semnou putovali touhle zemí velký dík za bezva dovolenou.