Konečně na GG a GV

Povedený výlet do Rakouska na kopečky Grossglockner a Grossvenediger… Tak se nám s Žabou po dvou letech vyskytl čas na pokus o vylezení GG a GV. V Olmiku jsme vyzvedli tetu Juju a všeci vyrazili do Vysokých Taur. K Juju se měla přidat ještě její kámoška u Zell am See, která nakonec nedojela, což nám ubralo komplikací :-). Předpověď hlásila ze začátku hnusné, ale před odjezdem už i slušné počasí, které vyšlo a celou dobu bylo pěkně. Jeli jsme tam přes noc, takže ve tři ráno jsme zalezli do spacáku na parkáči u Lucknerhaus, kde je výchozí místo pro výstup z jížní strany Grossglockneru. Vstávali jsme pěkně na pohodičku kolem půl devaté, nějáká ta vařba, kafe, vařba. Takže k chatě Stüdlehütte jsme došli až po páte hodině odpoledne, tam také padlo první vysokohorské pivečko (šerák u Zourků je stejně lepší). Juju si měla dát nějaký trek okolo, ale začala ji bolet palice z té výšky, tak se rozhodla, že zítra půjde na vedlejší chatu a pak dolů k autu.  Já s Žabou, jestli to počasí dovolí, dáme útok na vrchol.   V úterý ráno stávačka ve čtyři ráno, pohled z okna do mlhy nebyl nejlepší, ale Žabák mě odradil od pospávání a vyrazili jsme směr Stüdlgrat (obtížnost 3 až 4-, délka výstupu 4-7 h, vše závisí na podmínkách 🙂 ), Po dvou hodinách chůze po kopci a ledovci jsme došli pod nástup. Zde jsme se navázali na dvě šedesátkové dvojčata a vyrazili s tím, že se budeme jistit průběžně. Po chvilce jsme byli na prvním lezeckém místě (prej za 2 až 3, ale pro mě to bylo nejtěžší místo z celé cesty, tak nevím 🙂 ), zde jsme to předloni otáčeli kvůli počasí. No nějak jsem to přelez a pak následovalo hodinové lezení ve dvojkovém terénu nahoru do kopce, kde jsme se ani nepřijišťovali, ale lezli jsme stále spolu navázání na laně, trochu víc se nám ty lanáče motaly, až byl Žaba z toho celý smotaný :-). Na Frühstückplatzu jsme místo sváči rozmotováli lana, a po omrknutí ostatních lezeckých dvojic, jsme zvolili úspornou metodu jištění. Jedno lano narvali do batohu, dvojče dali napůl a vzdálenost mezi sebou zkrátili na cca 8m. Takto jsme průběžným jištění lezli až na vrchol, pouze v jednom z klíčových míst jsme neviděli dopředu, jak to bude vypadat, tak jsme se jistili normálně, ale šlo by to i průběžně. Celou dobu jsme měli mezi sebou aspoň jedno jištění, takže Žaba místy upravoval vzdálenost lana, jinak jištění bylo hodně dobré, dost ocelových tyčí, v težších místech byly naházené nýty a dokonce zde byly dva ocelové lanáče. Po dosažení vrcholu nastala radost jak sviňa, k tomu krásné počasí bez mraků a větru, tak jsme vydrželi nahoře hodinu zevlit, svačit, kochat se a fotit. Potom následoval sestup normálkou. Což byla největší šílenost tohoto kopce. Fronty „turistů, lezců“, sólistů a vůdců s klienty jdoucí na vrchol a sestupující z vrcholu. Po asi hodině čekaní a minimálního pusunu z kopce dolů. Jsme to s Žabou vzali mimo jistící tyče a přijišťovali se pouze o okolní kameny, a potom trochu drzé slanění a pryč z toho pekelného místa. Pak už jen sestup po ledovci na chatu, kde padlo pivko a krátký šlofík, pak už jen sestup k autu za Juju.  Na parkáči jsme zavařili večeři a za bouřky jsme přejížděli pod Venediger. Na vrchol Venedigeru jsme vyrazili ve třech s tím, že tam půjdem normálkou a dáme si hezkou túru. Cesta probíhala podobně, takže vaření, chůze v hnusném horku, odpočívání a pivečko na chatě.  Večer před usnutím jsme se rozhodli, že se nám nechce vstávat ve čtyři, tak jsme to posunuli o hoďku později. Ráno vstávačka a o půl šesté vyrážíme z chaty na vrchol, kde na ledovci zjišťujeme, že jsme tu první. Trochu se divíme, ale jsme rádi a jdeme dál. Cesta na vrchol vede kolem pořádných ledovcových prasklin a takovém fajném hřebínku. U vrcholového kříže stojíme už o půl devaté a jsme tu jako první, jen okolo pod kopcem vidíme zástupy lidí jdoucích nahoru. Zde nám trochu víc fučí a mrzne, tak tu akorát chvilku fotíme a jdem zpátky dolů do závětří, kde dáváme řádnou pauzu na zevling a sváču. Pak už sestup k chatě a opět v hnusném vedru až k autu, kde pojíme a rychle do nějakýho obchodu na zmrzku :-). No a nakonec už jen v klídečku noční jízda domů.  Ještě jedna věc nás zarazila. A to jak probíhá turistika v Alpách. Takže podle okoukání lidí, co jsme potkali, není potřeba na ledovce mačky, cepín, lano, parťáka, prostě nic. Stačí mít foťák, nebo v lepším případě před sebou dědu s dřevěnou tyčkou v rukou a hned jde vystoupit na všechny vrcholy.