Rychlebská 30

Tak jako vloni tak i letos se jako tradičně na státní svátek jel  závod na kole v délce 30.km po hřebenech Rychlebských hor. Byl to můj druhý závod na který jsem se velmi těšil.

Za pěkného slunečného počasí jsem kolem 11.hodiny vyrazil do Javorníka do místní tělocvičny, kde jsem se zaregistroval. Bylo půl dvanácté tedy čas se ještě projet po Javorníku, kde jsem potkával spoustu závodníku, kteří se tak jako já projížděli a krátili si tak čas až bude konečně odstartováno. Letos na startu jsem potkal Pavla Tasku i s chotí a Radka s děckama, kteří jeli jenom 15.km. Čas se krátil a my všichni co jsme závodili jsme se začali shromažďovat na náměstí kde byl start. Ve dvanáct hodin zazněl onen výstřel, který odstartoval další ročník tohoto krásného závodu.

Ze začátku jsem jel chvíli pomalu než se dav závodníků roztáhne, aby bylo možno zrychlovat. Hned chvíli po startu jsem viděl jak v davu závodníku někomu praskl řetěz, jak to dopadlo nevím jen jsem viděl jak jel zpátky dolů snad se ještě vrátil do závodu. První kopec po louce jsem vyšel i ostatní stále bylo kolem spousta lidí. Hned jak jsem vyšel nahoru, rychle jsem naskočil na kolo a ujížděl pryč z davu. Ostatní závodníci také a během chvíle se to všechno rozprchlo. Každý každého předjížděl a snažil se tak dostat co nejvíc dopředu.

Projel jsem kolem Antoníčka, stále jsem předjížděl i mě občas někdo předjel a jak jsem tak stoupal výš a výš už jsem byl téměř na trati sám až do konce závodu. Sem tam jsem někoho potkal nebo mě někdo předjel kdo byl rychlejší.

Čekal mě první sjezd dolů kolem Dopiťátské chaty, kde jsem zpomalil, protože jsem měl krosové kolo a ne horské aby se kolu nic nestalo. Jak jsem sjel, byl jsem odpočatý a i když mě čekalo další stoupání po asfaltové cestě vůbec jsem neměl problém a rychle jsem vyjel nahoru k první občerstvovací stanici u Plcha kde jsem se napil a pokračoval dál.

Na Reslův kříž byl další a to ještě prudší kopec. Vloni jsem ho z části vyšel, ale letos se mi podařilo vyjet až nahoru a tak jsem byl velmi rád . Z Resláku mě čekalo mírné stoupání až na Zálesí. Cestou bylo hodně bahna po vydatných deštích, ale jelo se mi dobře. Za chvíli jsem byl na Zálesí a začal jsem sjíždět byl to dlouhý a krásný sjezd takže se dalo na chvíli spočnout a po kochat se. Jel jsem kolem lesa i částečně lesem když jsem zase začal stoupat výš. Na jeho konci byl krátký sjezd na hlavní cestu. Zde jsem potkal Pavla s Iris, kteří hlídali na cestě kvůli projíždějícím autům a naváděli závodníky na správný směr.

Další etapa tedy vedla přes Travnou na Borůvkovou horu. Jak jsem opět šlapal do kopce, začali mě trochu bolet stehna a tak jsem trochu spomalil. Když jsem dojel na letiště, byla tam další občerstvovací stanice a byl jsem mile překvapen, protože to byli rodiče od Lukáše, kteří stáli za pultem. Opět jsem se posilnil a pokračoval dál. Chvíli jsem ještě jel na kole a jak jsem začal stoupat smykem, byl terén horší a horší a tak jsem slezl z kola a šel pěšky. Udělal jsem dobře aspoň jsem si protáhl nohy. Jak se terén zlepšoval, opět jsem naskočil na kolo a po chvíli dojel na Borůvkovou horu. Čekal mě sjezd dolů a pak mírné klesání, které bylo dlouhé a pro mě to byl  nejpěknější úsek, který jsem si velmi užíval. Na konci úseku jsem odbočil vpravo a po krátkém kopečku jsem se opět dostal na letiště.

Na poslední etapě jsem sjížděl dolů a jak jsem tak sjížděl v jedné zatáčce zničeho nic mi praskl řetěz, ale naštěstí se už blížil konec. Sjel jsem tedy dolů na hlavní cestu bez řetězu a vedle kola jsem utíkal až ke kravínu, kde jsem opět nasedl  a konečně sjel k Oravcům, kde byl cíl. Zde jsem na chvíli pokecal s Pavlem a s Iris, kteří se chystali vyrazit domů. Já si spočl, něco pojedl a popil, Pavel Taska mi ochotně spravil řetěz a i já jsem vyrazil domů.

A jaké to tentokrát bylo však mě všichni dobře znáte jaká by byla moje odpověď.