Brnčálka – září 2012

Reportáž z kulturně sportovního výjezdu HO do Tater, na chatu při zelenom plese neboli Brnčálku.

Vyrazili jsme v pátek 31.8. večer, osádku Fordu Tranzit v nejlepších letech tvořil kapitán kokpitu a předseda v jedné osobě Munďa, navigátor Žaba, spáč Jura, kytarista Messner, ukulelista Kanec a všestranná Juju. Cesta přes Polsko za zvuku motoru tryskáče ubíhala ve veselém duchu a Jura spal. Postupně se usínalo ve velkém. Jen kapitán a navigátor bděli. Kolem druhé ráno sobotního rána jsme zaparkovali na konečné, rozestlali na trávě a přečkali noc, každý podle svého. Jura spal.

Ráno po rozcvičce se rozdělil lezecký matroš na dvě půlky a ty půlky na třetiny. Každý nesl něco. Trochu nám dělal starosti Jujin opar. Nakonec jsme však od sebe pochytali něco jiného, ale o tom později :-).
Cestu na chatu jsme z tří a půl hodiny stáhly o hodinu, cestou se nám postupně odkrývaly známé i neznáme štíty a vrcholy tatranských velikánů, Kežmarský štít, Lomničák….a v deset hodin už jsme zkoušeli místní pivko z Plzně. Na chatě jsme obhlédli místo noclehu, které nám chatař zajistil na verandě, k tomu dodal že od 14h. bude pršet. Sbalili jsme věci na lezení do menších batohů a vyrazili směr Žeruchovky. Plán, kterou cestu zvolit byl nejasný a každý nápad zmařila jiná lezecká skupina, která nastoupila před námi. V tuto chvíli už trochu byla znát únava z cesty a pochodu na chatu a nástupu pod skálu.

První lezecké družstvo tvořil Žaba, Juju, Kanec. Druhou skupinu Munďa, Messner a Jura. Vybrali jsme dvě cesty vedle sebe, to se nakonec ukázalo pro první skupinu jako nejlepší rozhodnutní zájezdu.
Lezlo se v lehčím terénu III – V první skupina (tahal Žaba), IV – VI druhá (tahal Munďa a Messner). Lehčí terén sliboval více vegetace i fauny. Ve třetí délce nás navštívili kamzíci. A tak zatímco Žaba zakládal jištění a funěl (a zadržoval) vzhůru, Juju si fotila hopsavé kozy.
Po čtvrté délce toho měla první skupina docela dost. Muňďa někde z dálavy hlásí, že nás čekají ještě 3 délky. To v pokročilé hodině nebylo moc povzbudivé. Ještě dodal, že je možné zvolit traverz a dolézt k nim. To už bylo veselejší. Trochu hroznového cukru a lezlo se dál. Po traverzu jsme se setkali s našimi druhy. Už nějakou dobu při čekání pochrupovali v trávě. Šup z lezaček do pohorek a hurá dolů. Ale ne, šlo se nahoru, a nahoru, prudkým kopcem. Pak skalnatý traverz ve výšinách. Chce to trochu cviku. Slunce už bylo za horizontem a přicházela noc. Sestup začínal připomínat vyprávění z horolezeckých knížek, kde není nouze o perné okamžiky. Sestupový žlab dvojkové obtížnosti už byl docela dost na potrápená těla. Nebylo vidět pod nohy. Čelovky zapnout teď! Celému pochodu velel Munďa, né nadarmo je předseda. Pohyboval se jako starý mazák, občas si pobrukoval oblíbené písně. Dodával pocit, že se přece jen dolů dostaneme. Následovali dvě délky slanění, kamenné pole, kleč a chata. Sestup zabral přes dvě hodinky. Na chatě jsme měli nahlášen příchod v 21:30, přišli jsme v 21:22. Pojedli jsme zásoby, dali pivko a šli zmoženi spát. Venkovní teplota na terase krásně letní 18°C, což Juru a jeho geny řeckého válečníka přimělo nasadit kulicha a zalézt v mikině a šustce po uši do spacáku. Hned usnul.

Ráno nás čekal pěkný den, volba padla na chatárovu cvičnou stěnku, což jsou cesty dlouhé kolem 30ti metrů s pěknými výhledy. Pro naše tělesné schránky akorát dost, navíc čas odjezdu se blížil a ještě nás čekala cesta k tranďálu. Každý si zalezl podle libosti (snad až na Munďu, pořád hleděl na Kežmar). I nadlibost a unavených organismů se začal ujímat malý červíček. Ještě veselá cesta na chatu, na chatě vynikající polívka jako předzvěst kvalitní šavlovačky. Půlka osádky na cestu domů bude nerada vzpomínat a druhá půlka taky, nebylo to příjemné.

Takže příště nechat červíky doma!

Rozhodně jsme si udělali obrázek o Tatrách v lezeckém stylu, o přívětivosti chataře. Našli si linie ve skalách, které by stály za hřích. A zjistili, že žádné sólování nemá smysl.

Fotky zde!

Hore zdar!